Příšerné začátky života na Madeiře aneb jak jsem se dostala k tvorbě šperků s pískem

Madeira je nádherná, svou přírodou i celoročně teplým podnebím láká k návštěvě nejednoho člověka. Jen mi sami řekněte, milí čtenáři, zda i vás si Madeira už získala! Na Madeiru jsem se poprvé dostala díky Erasmu. O tom, jak můj částečně studijní a částečně pracovní pobyt tam vypadal, se rozepíšu, bude-li zájem, v jiném příspěvku. V každém případě si mě tento kouzelný ostrov v té době získal i jinak, než jen svou přírodou, a to lidsky.

Toulky madeirskou přírodou

A tak jsem se plus mínus rok po mém Erasmu na Madeiru vrátila. Ne jako turistka, ne jako studentka, ne jako stážistka... Ano, jako člověk, co si zařídil rezidentství. 

Moje začátky života během etapy, o které se s vámi dnes podělím, nebyly vůbec jednoduché. První měsíc jsem se sžívala s vyloženě madeirskou kulturou a mindsetem (přičemž některé věci mi dodnes hlava nebere úplně stejně, jako jiné věci, které dodnes hlava nebere Madeiřanům při nakouknutí pod pokličku české kultury). Zvykala jsem si na to, že celé dny mluvím jen portugalsky. Neustále jsem čekala, kdy konečně dorazí má "caixa mágica" (rozumějte "kouzelná krabice", kterou jsem si nechala poslat z Česka a měla jsem v ní snad úplně všechno, co mi šlo na Madeiře těžko sehnat). Došla jsem na předem domluvený termín pohovoru, abych mohla pracovat v tamější škole. Pak jsem čekala a čekala, až mi dají vědět výsledek pohovoru. A čekala jsem dál. A dál... (Ano, práci ve škole jsem nakonec přece jen dostala. Ne, moje šéfová nebyla Madeiřanka/Portugalka, že by to byl důvod k tomu, proč celý proces tak strašně moc trval).

Caixa mágica

V práci byl první měsíc fajn, ale protože jsem měla tou dobou zkušenosti i z jiných škol (ať už státních nebo soukromých), rychle jsem si začala všímat věcí, které mi nevyhovovaly nebo byly přímo proti srsti (ať už z bezpečnostního hlediska, tak i etického).

Na náladě mi popravdě nepřidala ani věta: ,,Vždyť i ty jsi tady, abys měla lepší život než v Česku!" Myslela jsem si už tehdy, že v Česku se máme moc hezky a rozhodně zmíněná věta neodpovídala mému rozhodnutí se na Madeiru přestěhovat.

Netrvalo dlouho a do mého začátku života na ostrově se připletl další karambol. Dne 28. 9. roku XY jsem se podruhé narodila. Do práce jsem začala jezdit na kole (ano, i na Madeiře se dá jezdit na kole, i když nejen místní na vás budou třeštit oči a domů dojedete pravděpodobně rudí jako hadr na býka). Toho dne jsem se srazila s autem. V nemocnici jsem si prošla kolečkem lékařek a lékařů, přičemž jeden začal trousit před zástupem svých studentů otázky typu: proč vůbec lezu na kolo, když na něm neumím.

Když jsem se dostala domů, zjistila jsem že mi týden před tímto úrazem vypršela platnost komerčního pojištění!

Den, kdy jsem si na Madeiře koupila kolo

Vymyslel by někdo z vás snad "lepší" začátek života na tomto snovém ostrově?

Při vzpomínkách na můj první rok rezidentství na Madeiře říkám, že první půlrok byl příšernej, druhej už jen hroznej. Týden co týden jsem brečela a vážně přemýšlela, že si sbalím kufry a odjedu domů. Nesnášela jsem otázku: Jak se máš? Nebrala jsem Madeiru jako svůj domov. Pořád jsem ale měla v mysli, že příští týden už to bude lepší, příští týden už to bude lepší!

A tady se to celé zlomilo!

Přišla chvíle, kdy jsem se zastavila, podívala se na těch několik zvládnutých měsíců a pomyslela si, co můžu udělat jinak. Co můžu změnit, aby se mi na Madeiře líbilo... Místo, kde jsem se dokázala zklidnit a kde mi bylo dobře na duši, bylo na písečné pláži mezi Funchalem a Câmara de Lobos (pro ty z vás, co už Madeiru navštívili). Je to pláž s černým vulkanickým pískem, kterou omývá Atlantik, a skalkami vyčnívajícími z oceánu. Tady mi přicházely na mysl ledajaké odpovědi na moje otázky a ledajaké nápady. 

Jak jsem tam tak jednoho dne seděla, koukala na vlny oceánu a mezi prsty nechávala propadávat černý písek, řekla jsem si, že bych takový pocit zklidnění a energii z této pláže chtěla mít pořád u sebe. Už tou dobou jsem si tvořila kdejaké módní doplňky, náramky, řetízky, náušnice. Tak mi blesklo hlavou, proč si nevytvořit náušnice s pískem. Nápad jsem doma převedla ve skutečnost a začala si tak postupně tvořit krůček po krůčku (nebo zrníčko po zrníčku) více šperků.

První pár náušnic

Písečné šperky pro mě byly symbolem klidu z pláže, plynutím vln do života (aby i tak lehce plynuly události v životě a ty, co mě jen brzdily, mohly odplout) a sílou oceánu pro ty chvíle v životě, které pro mě tou dobou byly výzvou).

Postupně se mi ozvalo pár milých Čechů, kteří si chtěli s sebou památku na Madeiru v podobě šperku (v té době skutečné bižuterie) odvézt do ČR. Pokud toto čte právě někdo z mých prvních zákazníků, jedno velké DĚKUJI!

Netrvalo dlouho a přihlásila jsem se na první trhy na Madeiře. Na nich jsem se seznámila s dalšími tvůrci, kteří měli dost podobné nastavení mysli jako já. Postupně jsme se poznávali více a více, až jsme se spřátelili. Najednou jsem měla potřebu ukázat mé šperky s (minimálně pro mě) tak ohromným významem světu. Chtěla jsem, aby měli lidé nejen krásnou vzpomínku na Madeiru, ale aby také měli u sebe připomínku toho, co v sobě šperky Madiva ukrývají (klid, plynutí, sílu). Chtěla jsem tvořit víc a víc, protože i díky tomu jsem se čím dál tím častěji a hlouběji zapojovala do komunity tamějších tvůrců.

Jeden z mých prvních trhů na Madeiře

A jak to celé pokračovalo dál? O televizi, časopisech a novinách, do kterých jsem byla díky Madivě pozvána vám napíšu zase příště, co říkáte?

Po prvním roce rezidentství jsem se rozhodla ze školy, o které jsem psala na začátku, odejít. To mi mentálně neskutečně prospělo. Ačkoliv Madiva nebyla mou hlavní výdělečnou činností (zaměstnáním/prací), věnovala jsem jí dost času. Jak už jsem zmiňovala, přinášela mi kopu radosti i nových známých, kamarádů, přátel, zážitků a příležitostí. A konečně jsem i díky Madivě mohla s radostí odpovídat na otázku jak se mám a přijmout Madeiru za svůj (druhý) domov.

Moc a moc děkuji, že jste si přečetli můj první blogový příspěvek. Jistě ocením zpětnou vazbu: jak se vám článek četl, jak vás zaujal? Budu nesmírně ráda, pokud mi v komentářích necháte otázky, které vás během čtení článku napadaly, i náměty pro další článek o (životě na) Madeiře, o tvorbě šperků Madiva a kdoví co ještě.

DĚKUJI

Iva - Madiva